S Maďary se to má tak; guláš se vaří zásadně venku. Je jedno, jestli venku prší, sněží nebo se na město valí obří tsunami. Maďar vaří guláš venku.
Během mé první návštěvy v Maďarsku se chtěl můj muž - Maďar pochlubit národními poklady a udělat dojem. Zavedl mě do sklípku na těžké barikové červené víno, ukazoval mi romantickou scenérii u Balatonu, na němž pluly v západu slunce plachetnice, dal mi poprvé ochutnat pálenku a chléb s kachním tukem a cibulí, běhal po bitevním poli u Moháče a zaníceně vysvětloval průběh bitvy a pochopitelně - cpal do mě guláš horem dolem.
Přátelé, já jsem během tří dnů ochutnala pět různých variací guláše!
Jen co jsme vešli do restaurace, už Maďar objednával nějaký guláš (i když to byl občas asi perkelt a občas asi gulášová polévka). Musím se vám ovšem přiznat, že mi to vlastně ani tak nevadilo. Chutnaly všechny báječně.
A tak jsem brzy pochopila, že se guláš stane nedílnou součástí našeho jídelníčku. Navíc samotná příprava guláše je doménou mužů, takže tím lépe. Úkolem ženy je nalít si víno, nepřekážet a sem tam obdivovat kuchařovu zručnost. Jaké překvapení mě ale čekalo, když jsem zjistila, že Maďar nehodlá vařit guláš doma v kuchyni. A to nikdy. Nechápavě se na mě zadíval, když jsem mu na plotnu připravila hrnec. Zakroutil nesouhlasně hlavou a zmizel na několik minut v zahradním domku, odkud postupně vynosil vše potřebné, aby si na zahradě zřídil polní kuchyni.
Vaření guláše je třeba chápat jako významnou společenskou událost. Sejde se celá rodina, přátelé, sousedé a náhodní kolemjdoucí, rozestaví se do kruhu kolem kuchaře a klábosí se skleničkou v ruce. Takže kdybyste při výletu do Maďarska narazili na skupinu tajuplných lidí uspořádaných do kruhu, zpoza jejich postav stoupá dým, nebojte se. Nejde o obětní rituály či spiritistické seance. To jen Maďaři vaří guláš.
Svým způsobem je vaření guláše taková one man show, při které se kuchař stává hvězdou. Všechno ztichne, planetární systém se na chvilku točí jen kolem něho a on si užívá svých pět minut slávy, když odpovídá na dotazy ohledně špeku, původu masa, čerstvosti paprik a lokace toalet. Je středem pozornosti už jen proto, že v ruce drží obří vařečku, která vypadá jako atrapa z ranního pořadu pro děti a kterou rád významně mává, když důležitě vysvětluje záludnosti receptu.
No a teď si představte, že by se tohle všechno muselo přestěhovat do kuchyně; kuchař, kotlík, oheň, dvacet hladových krků a obří vařečka. To prostě nejde.
Maďaři si vždycky najdou důvod se sejít, uvařit si guláš a načít nový sud. Ať už je to narození dítěte, rozlučka se svobodou, promoce, sobota...protože jsou nesmírně společenští, milují hostit a být hoštěni. A rádi vedou řeči. V Maďarštině, jak jinak. Takže já si ani neškrtnu, jak jinak...i přesto mám tahle setkání ráda, protože...
...guláš, přátelé, to Maďaři opravdu umí. Pěkně na cibulce s domácí sušenou paprikou a paprikovou pastou...generacemi vyladěný k dokonalosti.
Takže guláši zdar, maďarskému zvláště.
PS: Maďarští kuchaři berou vaření v kotlíku smrtelně vážně a navazují se svým gulášem citový vztah. Tak ať vás nenapadne jim do vaření kecat, nebo, nedej bože, do kotlíku šťouchat vařečkou! Neb zhynete bídnou smrtí. A navíc už vám nenalejou a to je ještě horší.
