Babiččiny opulentní obědy

Mám dvě babičky. Obě vaří skvěle. Jedna decentně, sofistikovaně a zdravě, druhá tučně, tučně a hlavně tučně. Co kdyby přišla další válka? Tak ať jsme tlustý na tři prsty.

Když mi přijde pozvání ke stolu od tučné babičky, je jasné, že je třeba zrušit veškeré odpolední aktivity, neboť mě oběd uvrhne do tří hodinové letargie, kdy při pokusu zvednout se ze židle a udělat si kafe, usnu.

Oběd probíhá většinou stejně.

Sejdeme se u jídelního stolu, babička nandává v kuchyni na talíře oběd a ozve se obligátní otázka: Kolik chceš knedlíků?

Aha! Ale to je past.

Pokud je člověk babičky neznalý, opravdu se zamyslí nad tím, jak veliký má hlad, zběžně mrkne na břicho, zhodnotí, kolik knedlíků figura snese, aniž by potom musel jít běhat a vyřkne finální počet.

Jak naivní!

Ve skutečnosti je to pouze řečnická otázka. Člověk totiž nemá absolutně žádnou šanci ovlivnit, kolik knedlíků na jeho talíři přistane. Vše záleží na úsudku babičky. To ona rozhodne, jak moc velký hlad máte a co by vaše figura potřebovala. A to si pište, že toho potřebuje ještě hodně. Babička by totiž na každém ráda viděla miminkovské faldíčky alespoň do čtyřiceti let.

Obědváš ty vůbec? Jsi jak za dvě kudly!

Podívej, jak ti tady lezou kosti.

A co ty tváře? Nezhubla jsi? Že jo? Že máš aspoň o pět kilo méně?

A tak se s odpovědí už nikdo moc nezabývá a vždycky řekne: „Tři.“

„Tři!“ odfrkne si babička a nandá jich plynulým pohybem ruky na talíř rovnu šest. „A jez!“

Klasika.

A tak sedíme u stolu a před každým strávníkem leží na talíři knedlíky kolem dokola talíře, kilo zelí a půl husokachny (nebo kachnohusy?).

Babička nám popřeje dobrou chuť, řekne, ať si toho vážíme, co by za to daly děti v Africe a máme prý hodně jíst, protože až tlustý budou hubený, tak hubený budou studený a jak se prý tak dívá na mě, já bych šla první.

A protože mě nenapadne nic chytřejšího, tak odpovím: „Amen.“ A pustíme se do jídla.

Jíme tiše, nikdo nemluví, jen se spokojeně cpe a přemýšlí nad významem přísloví láska prochází žaludkem a čím je bříško plnější, tím více chápeme jeho poselství.

Žaludky a oční víčka těžknou, vzduch prostupuje únava a dýchat je stále náročnější, když v tom s hlasitým výkřikem upadne babičce příbor na zem a ukáže na mě prstem.

Ztuhnu se sklenicí u úst a překvapením se zakuckám. Babička se s vytřeštěnýma očima ptá: „Co to piješ?“

Lehce zmatená natáhnu ruku se sklenicí proti oknu, abych si ověřila její obsah, ačkoliv jsem si byla docela jistá, co piju a tiše pípnu: „Vodu.“

Špatně, špatně, všechno špatně.

Babička neobvykle rychle vyskočí ze židle, rychlostí blesku se přesune k lednici, načež zazní; tsss a pak glo, glo, glo…a vymění mi s pohrdavým výrazem sklenici s minerální pramenitou naší báječnou planetou přefiltrovanou vodou za nefiltrovaný ležák.

„VODU! Tssss. Chceš, aby ti bylo blbě?“ rozčiluje se stále ještě pohoršená babička.

U babičky jednoduše nemáte nárok rozhodovat o svých chutích. Což mimo jiné potvrdí i fakt, že moje námitka: „Já na tu zmrzlinu šlehačku nechci, díky.“ Zanikne v hlasitém „ŠŠŠŠŠŠŠŠ“, to jak mi babička právě na dvou kopečcích vanilkové zmrzliny vytváří bílou horu.

Pár minut poté někdo z mých přátel dostane zprávu, že se omlouvám, že dnes nikam nejdu, že mi není dobře. Ale kecám, je mi moc dobře. Jen s tím břichem nemám šanci nacpat do kalhot a dokolíbat se na Náplavku. Nemůžu se ani předklonit, natož si dopnout knoflík.

Chci prostě jen ležet a trávit až do dalšího dne...

... a pak zase zajít k babičce.