Co bude, až rodiče nebudou?

Řeknu vám, není to maličkost mít takové hospodářství. Starat se o zvířata, okopávat pole, hubovat slimákům...ale když se pak člověk v létě v horku napije vychlazeného domácího vína, tak si uvědomí, že by si toho měl sakra vážit...

Partnerovi rodiče jsou téměř potravinově soběstační. Chovají ovce, prasata, krůty, slepice i králíky. Okopávají zahrádku s bramborami, rajčaty a paprikou, mají ovocný sad a malinkatou vinici. Těm je úplně jedno, jak se pohybují ceny masa a zeleniny v obchodech, protože oni mají vlastní zdroje.

A vždy, když přijedeme na víkend na venkov do Maďarska nechat se rozmazlovat, dostaneme návdavkem ještě výslužku, abychom v tom Rakousku neumřeli hladem a nemuseli prý jíst ty antibiotiky vyhoněný kuřata.

Já pocházím z Prahy. A tam jsou vrcholem domácí produkce tak leda farmářské trhy, Bůh jim žehnej, a nebo rajčátka vypěstovaná na balkóně s decentní vrstvičkou olova od projíždějících aut. A tak si asi dokážete představit moje nadšení a jásot nad každou domácí marmeládou, domácí šunkou nebo domácí sherry, kterou nás tchyně obdaruje. Jsou to poklady. Ale...

Někdy si říkám, že až rodiče nebudou, kdo to bude dělat? Kdo zastane tu tvrdou každodenní práci, která je svým způsobem i krutá. Viděli jste někdy oči vepře? Vždyť ten kluk ušatá se na mě dívá těma vševědoucíma očima, které vypadají, že právě obhájily disertační práci na Matfyzu a já už přemýšlím nad tím, že Pepa bude můj nejlepší kámoš a jestli by se dal ochočit a vzít domů. Nebo copak já, dušinka moje citlivá, můžu jít do výběhu a říci slepici: „Tak pojď holka, půjdeš do polívky.“ Pak jí klepnout a oškubat? Ne. Já tak leda uvažuju, jestli se to tam v tom výběhu slepičce líbí a jestli by neuvítala polštářek na spaní a snášení vajíček a že ten hnůj by se snad dal nějak zakrýt, aby nenarušoval estetiku prostředí. Kdybych já chovala slepice, tak to budou rekordmanky v dlouhověkosti s nalakovanýma pařátkama, náramky na nožičce a náhrdelníkem s jejich jménem a telefonním číslem pro případ, že by se nebožátka ztratila.

Jenže ať přemýšlím, jak přemýšlím, nevidím moc možností, kdo by tuhle práci po našich rodičích převzal. A přece se mi nechce tak lehko se vzdávat, protože vím, že to všechno, co díky nim máme, jsou skutečné poklady a nechci se smířit s představou, že budeme závislí na nabídce místního obchodu s potravinami. Ta chuť a síla vlastnoručně vypěstovaného vína nebo dokonale červeného sladkého rajčete se nedá penězi zaplatit. Jenže tuhle zemědělskou náturu musí mít asi člověk v sobě. Jako třeba švagr, který, když se line vzduchem silná nevábná vůně právě pohnojeného pole, zhluboka nasaje vzduch do nosních dírek, usměje se a řekne: „Prachy!“. Také jsem si to zkoušela, ale bohužel nejsem tak přesvědčivá…holt mi to přes ten smrad nejde tak nějak od srdíčka.

Takže všem, kteří mají vlastní zahrádku, sad či rovnou farmu, přeji letos bohatou úrodu a klobouček dolů.